O co Vorlovi jde?

Vorel chce jednoznačně vytřískat prachy. Nejde mu ani o natočení umělecky zaměřeného a úspěšného filmu ani o posunutí české kinematografie zase o něco dál, ale o to, aby natočením filmu o pitomcích oslovil puberťáky, tj. ty, o nichž film je, ty, kteří téměř identickou formou rebélie žijí, a zároveň přivedl rodiče k tomu, že by se s tímto měli prostě smířit a neřešit to. Paradoxem ovšem je, když rodičové, v rebelslangu titulováni jen a pouze jako matka s fotrem, jsou těmi, kdo poskytují finanční i sociální zázemí svým vymaštěným potomkům, a sami v tomto důsledku nehledají chybnou příčinu. A protože ji nehledá ani režisér Vorel, nasadil svého synáčka do jedné z hlavních rolí, protože dle svých slov vycházel z jeho poznatků. Pasuje se tak, jako většina rodičů, do rolí bezautoritních osob, které svá dítka za veškeré nešvary potrestají tím, že jim nacpou finance a drahou elektroniku, aby jejich potomci nestrádali a necítili se v dnešní společnosti méněcenně. Směřujeme tak k západnímu modelu vztahu rodič-potomek, kdy sweet či honey vytáhnou na rodiče nebo spolužáky jednoho dne zbraň a sprostě je zastřelí.

A ten film je o čem?

Film je o hovadech. O hovadech, kteří nemají žádné reálné hodnoty, žádný cíl, v podstatě ani neví, proč dělají to, co dělají, jen drží s partou, ač se v ní každý jen přetvařuje a machruje před sebou samým. Hovada věří ve svoji nedotknutelnost, ač by se většina z nich při výslechu rozbrečela, ve svých -nácti letech vidí svět naprosto realisticky a je připravena formou vulgárního hip hopu o tom přinést poselství.

„Hudba“

Ač Vám dnes každý rádobyhoper řekne, že hip hop je kultura a je to hlavně o textu, nevidím v tom nic jiného, než kriminalitu ve formě vykradení hudebních smyček z úspěšných a opravdu hudebních děl, doplněnou o stupidní, agresivní a velice sebevědomé texty, které jak z češtinářského, tak z hlediska přínosu nesou hodnotu naprosto nulovou. Pokud je něco o textech, je to literatura, která bývala na gymplu, pokud vím, vždy prioritou, ale o níž, jak je vidno, nemá ani zlomek teenagerů páru.

A co herci? Mají si kde hrát?

Kompenzací za dementní prezentaci falešných studentů, kteří se svou inteligencí nevyrovnají ani těm nejjednodušším ukrajinským makáčům, je samozřejmě nasazení známých a oceňovaných herců na protipól školského ústavu. Bohužel, tak podprůměrný film by nezachránil ani Mitch Buchannon. Jediným přínosem, který bych na filmu viděl, je to, že ukazuje úpadek ve vzdělanosti, v sociální sféře a vůbec i v myšlení pedagogů, kterým se ovšem nedaří ani po dvaceti letech od revoluce upustit od komunistické formy výuky a výchovy. Film by měl sloužit jako souhrn toho, jak mladá generace žije, jak se vyvíjí a vyvíjet bude (pokud vůbec bude), a po shlédnutí by si každý normálně smýšlející měl uvědomit, že je potřeba s charaktery dnešních mladistvých něco dělat, aby si každý, kdo je z hlediska sociální sféry výše postavený, udržel vlastnosti jako autorita a respekt.

Resumé

Ač je film uváděn do kin jako komedie, je spíš smutným obrazem reality a v ní samotné zapříčiní jen to, že se každý z náctiletých drsňáků (nejen ve svých profilech na Lide.cz apod.) pasuje na writera, aby tak na sebe vedle „husté“ kriminální subkultury zvané hip hop opět upozornil, protože to je prostě in.

Člověk neví, jestli se má těmto namachrovaným grupám smát, nebo spíš být smutný z toho, že tato generace bude jednou dospělá a další inteligence ani rozvoj charakteru se jí už bohužel nedostane. Maturitu má dnes každý blb, ač tomu ve skutečnosti dosažené vzdělání neodpovídá – stačí proklikat několik diskuzních fór a všímat si písemné formy vyjadřování. Problémem ovšem nejsou jen soukromé, ale i státní školy. A pokud režisér Vorel záměrně nazval svůj film Gympl, ač si byl vědom toho, že s gymnáziem ve své podobě nemá už nic společného, mohl by celý film opravdu plnit výše popsaný účel souhrnu. V opačném případě můžeme očekávat podnícení vandalismu mezi už tak negativné ovlivněnými magory či zvýšení rebélie proti všemu a proti všem, aniž by takto postižený jedinec vůbec věděl proč.